Berlínské imprese — pocity z Berlína v Berlíně

Motto: Ohromující kontrasty v moři betonu na vlnách nostalgie

Tenkrát na Západě

Berlín — město mnoha dojmů a kontrastů. Ruch obchodních ulic, etnický mix, nekonvenčnost, nejmodernější obchodní centra světa, designerské perličky na straně jedné...; šeď bloků stále stejných paneláků, chaos, neorganizovatelnost, nebezpečí, neonacismus... na straně druhé... To vše je Berlín. Platí, že pokud chceme poznat ostrost barev, musíme si uvědomit kontrast černobílosti. A to je právě Berlín – město barev i město šedi.

V odlesku oken S-Bahnu vnímám odraz svojí tváře, lidi ve vlaku upírají své pohledy kamsi do neznáma, ticho občas přeruší ostrost němčiny a hlučný německý smích. Vzhlédnu od okna a můj pohled dopadne na postaršího muže, jehož nekonvenční oděv i vzhled mě trochu zaskočí, evidentně je to Arab či Turek. Poznávám to podle typického nosu. Kousek od něj se dva muži baví snad rusky... Nevím. Nesnažím se jim rozumět. Můj pohled se setká s pohledem starší upravené Němky... Odvracím se zpět k oknu. Stále a stále mě fascinuje měnící se výhled. Na obloze nad obzorem se pronásledují husté a nadýchané mraky, které dynamicky prozařují akordy zlatavých slunečních paprsků, podobně jako když táhlý tón varhan rozrazí nečekaně ticho zšeřeného chrámu. S postupně měnícím se okolím spatřuji kupoli Reichstagu v odlescích tohoto zvláštního světla... Německé státní vlajky na střeše Říšského sněmu se svíjí a tančí v záchvatech přívalů nového větru ze severu... Vystupuji na stanici "Zoologischer Garten", která se pro naši českou skupinu stala až kultovní. Lidi kolem stále někam spěchají, směs jazyků prosycuje nádražní halu a z nádražního baru zní "Los Ketchups"

Atmosféra mě pohlcuje. Jdu se podívat do moderní vlakové haly na přijíždějící mezinárodní expresy. Protáhlé, funící, a přitom i tak neslyšné lokomotivy důstojně reprezentují význam tohoto nádraží na mezinárodním dopravním poli... Bílé vagóny se znakem DB, loučící a vítající se lidé...; právě přijíždí il treno di Milano. Blokovská nálada - nebylo by teď špatné mít u sebe fotoaparát lomo, aby se zdejší atmosféra zachytila na fotografický papír navždy... Po chvíli (možná už znavena tím společenským hlukem) se snažím dostat se k hlavnímu východu z Bahnhof Zoo, prodírám se davy turistů, míjím pár podivně vyhlížejících mužů a na chviličku se neubráním úvahám, na koho tady asi čekají... Zaujme mě "Teehaus im Bahnhof Zoo" a prodavačka s řídkým vlasovým porostem; i ta má teď v mých impresích své místo, protože i ona utváří berlínskou mozaiku "in my mind".

Gedächtniskirche možná všechno překoná svou "nakřáplostí". Jeho věže letí vzhůru k tmavému berlínskému nebi. Už stoupám po schodech k jeho hlavnímu vchodu, opírám se o velké moderní dveře a najednou stojím uvnitř: Obklopuje mě skleněná temná modř, ticho a světlo svíček na kovových svícnech, obrovitý moderní Kristus se tyčí uprostřed té skleněné temnoty... Usedám do kostelní lavice a přemýšlím nad tím, že opravdu jsem v Berlíně. Přijde mi to totiž pořád nějak neskutečné. Venku před kostelem fouká docela ostrý vítr, ale svítí i berlínské sluníčko. Stejně se snažím zachumlat víc do své podzimní bundy. Skoro všechny lavičky jsou i přes studené počasí obsazeny. Malíři nabízejí chtivým turistům své výtvory, při pohledu na některé z nich si nemůžu pomoct od ironického úsměvu. Parta brejkařů předvádí své vychytávky, z přehrávače zní německý hip-hop. Lidé ustupují a vytváří jakési přirozené obecenstvo. Ano, opravdu jsem v Berlíně, teď už nepochybuji – ze suvenýrových stánků na mě mrkají desítky oček plyšových medvídků, zmasovělého symbolu metropole. "I LOVE BERLIN", tak zní většina nápisů na jejich oblečcích... Otáčím se, protože se mi zdá, že slyším odněkud svou mateřštinu. Postarší manželský pár vybírá pohledy pro přátele. Navazujeme krátký rozhovor, při kterém zjišťuji, že jsou z Dečína. Z jejich tváří čtu, že jsou rádi, že mě v berlínské džungli potkali; to samé asi vyčetli i oni z mé tváře, jelikož se všichni spontánně začneme smát.

Zvuk mých kroků se odráží od dlažby obchodního centra Europa. I tady to žije. Restaurace, bary, obchody, ve kterých seženete všechno od hraček až po oblečení. Z jedné z "pouličních" restaurací v tomto kompletně vybaveném centru mě praští do nosu vůně masa a do uší zase hudba orientálních rytmů - ano, mají tu "typicky berlínský" turecký Döner Kebab, seženete ho opravdu všude. Berlín s ním mám spojen více než s kterýmkoli jiným jídlem (i toto zjištění mě přimělo dát si nedávno Kebab v Olomouci a vrátit se tak na chvíli do Německa). Budete se divit, ale zaujalo mne hračkářství, malí Němci se jistě nenudí. Pozoruji čarodějnice létající stále dokolečka u stropu obchodu, či "torpédo" včelku Máju zavěšenou na stejném závěs... O různá hejblata tu rozhodně není nouze. Sežene tu i "psycho" lampičky, různá efektní světla. Na moment zatoužím něco takového mít u sebe v pokoji. Čas tu pokojně odměřují zvláštní hodiny v podobě propojených zkumavek naplněných zelenou fosforeskující kapalinou. Čas plyne svým poklidným berlínským tempem a nenechá se ovládat uspěchaností multikulturního města na Sprévě.

Berlín teď poznávám po obchodní stránce, právě stojím na ulici, o které bych opravdu velmi ráda napsala, že je to proslulý Ku'Damm, ale poté, co jsem jsme si dodatečně pročítali mapu, si tímto zjištěním opravdu nejsem jistá. Procházím se tedy po obchodní ulici, až nakonec nepodlehnu pokušení podívat se i do luxusního centra s nejdražšími módními značkami. Můžu jmenovat třeba Armani, Donna Karan, Prada... Samozřejmě se zde jen rozhlížím a vstřebávám módní imprese. Lidé, kteří zde nakupují, jsou zajímavější a o moc rozdílnější než ti "obyčejní" venku. Postarší muži ověšení zlatými prsteny vybírají blůzku pro jejich vnadné přítelkyně. Velmi sebevědomý muž, který se musí jistě živit minimálně profesí modela, si vybírá sako v oddělení Armani. Když vycházím ven, vidím vcházet do budovy vysokého mulata v módních brýlích, po němž se otáčí okolí. Určitě to byl nějaký populární německý fotbalista či herec. Vmísím se do davu čekajícího na přechodu a prohlížím si bloky budov přede mnou. Jsem v bývalé západní části Berlína, je to opravdu poznat. Berlín, ač sjednocený navenek, pořád rozdělený uvnitř: rozdílná architektura, rozdílní lidé... Ale i tady se vystavují na odiv turistům plastové a různě výtvarně zpracované odlitky medvědů, výsada to spíše ulice Unter den Linden v bývalé východní části. Na někoho působí spíše jako kýč, na jiného jako rafinované výtvarné oživení; názor si musíte udělat sami, až když berlínské magistrály plné berliner meďanů sami zhlédnete. Pravdou je, že se tvůrcům "medvědí" myšlenky opravdu podařilo dostat do mezinárodního podvědomí spojitost Berlín – medvědi.

Tenkrát na Východě

Berlínské nebe je šedivé a pochmurné. Na člověka dopadá jakási podivná stístěnost, jejíž původ se snad ani nedá definovat. Z šedi mraků se k zemi snáší první kapky deště; jejich chlad se obzvlášť teď se začínajícím podzimem člověku vtírá pod kůži. Slunce a jasné počasí se snad přesunulo na západ za pomyslnou berlínskou zeď, my jsme teď však v bývalé východní části německé metropole.

Všechno zatím pozoruji pouze za oknem. Sedíme v běloruském autobuse, který v době našeho "berlínování" slouží jako jakýsi taxík pro běloruskou, českou, francouzskou, polskou i německou výpravu. Dlouhé, nekonečné a stále stejné ulice v reprezentativním a zajisté praktickém "socialistickém" slohu, semafory... Tak vypadá naše prokousávání se k centru města. V kapkách deště vypadájí okolo stojící paneláky jako opravdové šedé stíny východu, které ještě dějiny nestačily smazat. Jejich obrysy se zrcadlí v kalužkách vody na chodnících a tančí s každou novou kapkou, která pokřiví a rozvlní hladinu louže. Výhled z oken autobusu se nemění. Jediné, co se mění, je barva, případně množství pater paneláků. Němci však mají snahu tyto betonové svědky minulých let přetvořit k obrazu svému. Barevné nátěry, originální schodistě a nápadité výtahy blokům betonu prospívají... Projíždíme východoberlínskou čtvrtí Marzahn, údajně největším sídlištěm v Evropě. Němci se už asi všeobecně s architekturou východního Berlína podvědomě smířili. Vždyť také nejde jen tak pohybem ruky zničit ubytování pro mnoho tisíc lidí jen proto, že architektonický styl jaksi není zrovinka to pravé ořechové. Snaží se tedy ty betonové giganty aspoň nějak zakamuflovat. Barevné pásy okolo oken, různobarevé nátěry... A je z toho veselá betonová exvýchodní deprese.

Chtěli byste najít nějaký orientační bod v této "krajině"? Věřte mi, není to jednoduché. Vím to, protože jsme měly s kamarádkou to štěstí se tu tak trošku ztratit. Autobus si to sípavě a přerývaně šine hlavní ulicí Frankfurter Allee směrem k Alexanderplatz. Po obou stranách vozovky stojí vysoké přísné budovy. Pro označení jejich stavebního slohu mi připádá nejvýstižnější právě "stalinská architektura" či případně "ost-funkcionalismus". Projíždíme Frakfurter Tor, jakousi reprezentativní pomyslnou branou. Dvě vyšší věže (na každé straně ulice jedna) v nás patrně mají navodit slavnostní atmosféru let minulých. Vím, že v hloubce někde pod námi téměř neslyšně letí po kolejích vozy U–Bahnu, který jezdí podzemím rovnoběžně s vozovkou. Lidé na chodnících nevzrušeně spěchají snad do některého z mála obchodů (v porovnání se západní částí Berlína je slůvko málo výstižné). Před námi jako maják v moři fádnosti problikává světlo věže Fernsehturm na Alexandplatz. Stále se přibližuje, vynořuje se z mlhy a opravdu vzbuzuje respekt... Jsme už tak blízko, že není obtížné spatřit okna restaurace v kupoli věže. Autobusem vesele zní francouzský pop, Francouzi nadšeně zpívají, jsou ve svém živlu.

Alexanderplatz. Jsme tady. Neubráním se pocitům betonové deprese. Snad to způsobuje i déšť, který se patrně dnes odhodlal zpříjemnit nám celý den. Z autobusu se mi ani nechce vystupovat, ale nakonec i můj krok ozvučí náměstí. Weltzeituhr, ukazující světový čas, jsou snahou o trochu kosmopolitnosti. Náměstím se nese zvuk afrobubínků, nějaká partička to tu hudebně roztáčí. Zvuk dopadá na budovu vysokého hotelu, kde se deformuje, pak se smísí s kapkami deště, aby mohl aspoň tak vnést do naší mysli trochu optimismu. Stanice U-Bahnu na Alexanderplatz se ke koncertu připojuje s každým novým přijíždějícím či odjíždějícím vlakem. Jdeme se podívat na Červenou radnici. Tento cihlový kolos si svoje barevné označení opravdu zaslouží. Teď bude nejlepším odreagováním zabrousit do jedné z uliček okolo radnice. Jsou opravdu daleko útulnější. Vybízejí k posezení na lavičce přímo v úzké uličce, či v zahrádce kavárny. O nákup suvenýrů tu také není nouze (pokud ovšem rozumíte pod pojmem "berlínský suvenýr" berlínské medvědy…). Po načerpání alespoň trochy optimismu vyrážíme dál. Zastavujeme se na mostě přes řeku Sprévu. Řeka není moc široká. Přestože je její voda poněkud kalná, turistům na výletních lodích to, zdá se, nevadí a nerušeně poslouchají výklad průvodce, jehož slova již v pouhých útržcích dolétnou až sem k nám nahoru na most. Míjíme berlínský Dóm, velkou a rozlehlou zašedlou budovu. Měděnkou nazelenalé kupole stavby jakoby chtěly přilákat aspoň trochu slunečního svitu, v jehož záři by se pak matně zaleskly. Před námi se rozevírá pohled na Humboldtovu univerzitu. Pouliční prodavači tu nabízí ke koupi nové i už kýmsi přečtené knihy. Pokud milujete přehrabávání se v různých knihách, zajisté si přijdete na své…

To už se ale prakticky nalézáme na známe ulici "Unter den Linden - Pod lipami". Dva jízdní pruhy pro auta, mezi nimi jakýsi zelený ostrov, zdobený směsicí berliner medvědů stojících jak na zadních, tak na všech čtyřech, lavičky vybízející k posezení a nižší stromořadí dotváří poklidný ráz Strasse... Tak vypadá tato hlavní ulice bývalého východního Berlína. Obchody a kavárny s vysokými okny, vyzdobené výklady vybízející k nahlédnutí. Osobně si však myslím, že sem sami domorodci nechodí nakupovat, spíš jen posedět se známými. Právě zde si totiž můžete dopřát trochu nefalšované, relativně poklidné a přepychové atmosféry Berlína. Spěch a hluk, který mám spojen s Kudammem, tu jaksi chybí. Kráčíme dlouhou alejí lemovanou moderními uměleckými symboly města, občas se zastavujeme a čteme si cedulku se jménem autora, který daného méďu vytvořil.

Majestátně a hrdě se před námi tyčí slavná Braniborská brána. Vypráví podivný příběh. Příběh o to podivnější, že je pravdivý... Vypráví snad o jednom městě, které doba rozdělila, aby se pak zase mohlo spojit navenek (i když uvnitř zůstalo stále rozděleno)? Nebo vypráví příběh o dvou městech, které se staly jedním? Někde v hloubi duše doufám, že oba dva příběhy skončí happy endem... Čtyřspřeží na vrcholu brány se jakoby chtělo rozletět po olověném berlínském nebi. Slyším ržání bronzových koní, kteří netrpělivě napínají bronzové opratě a čekají na pokyn k zběsilému klusu... Až se spřežení rozjede, bude už Berlín definitivně spojený - jediným městem navenek i uvnitř! Těžké mraky rozráží první nesmělé sluneční paprsky. Lámou se o měděné střechy Dómu, probouzejí moderní barevné medvědy z tichého spánku, zelenkavě se odrážejí od spřežení na vrcholu Brandenburger Tor. Slunce přináší exvýchodnímu Berlínu nový impuls k životu, rozsvěcuje deprese. Slunce vnáší do spojeného Berlína veselejší náladu a s ní přichází také naděje, že šeď exvýchodu a barevnost exzápadu konečně splynou v jednu novou, štastnou barvu lepších zítřků...

---

Delana©2002-2003-2004
Stránka respektuje standardy W3C pro XHTML 1.0 Transitional